Jirka "Bíbr" Šimák - rock and roller a barman

V kterým roce tě uchvátil rock'n roll?

Už v padesátým čtvrtým, to byl rok, kdy jsem dostal první desky, a jak jsem je slyšel, tak mně bylo hned jasný, že je to hudba, která mě oslovuje.

A nebylo to v tý době trochu nebezpečný?

Tak nebezpečný... samozřejmě, lítal jsem kvůli tomu ze škol, podstupoval jsem výslechy na policii v Bartolomějský... to šlo s tím, no.

Co policajtům na rock'n rollu vlastně vadilo?

Oni ho označkovali za dekadentní a úpadkovou hudbu Západu a navíc je štvalo, že jsme drtivou většinu tý muziky zpívali anglicky.

Jak se vaše kapela jmenovala?

Já měl nejdřív kapelu, která se prakticky nejmenovala nijak, protože jsme hráli jenom po soukromejch mejdanech pro třicet čtyřicet lidí. A pak v roce 1960 jsme s Miki Volkem založili Crazy Boys. Miki tenkrát nezpíval, ale hrál sólovou kytaru. Berka hrál piáno, Lébr bicí, Ondřej Suchý, brácha Jirky Suchýho, hrál kontrabas, protože jsme ze začátku neměli elektrickou kytaru.

Chodilo na vaše koncerty hodně lidí?

Jasně. Lidí chodilo tolik, že ty sály na to nestačily. Proto byly rozbitý dveře, okna, prostě výtržnosti, policie, to šlo ruku v ruce.

Co říkáš Mikiho koncům?

Ty byly samozřejmě smutný. Smutnej byl v podstatě celej jeho život. Nahráli s ním jednu jedinou desku a neudělali s ním vůbec nic, protože trpěl těma samejma problémama jako my, prostě oficiální zřízení ho tady nechtělo. I když do jistý míry si to taky Miki zavinil sám.

Jak zavinil?

Já myslím, že brát si v jedenáct hodin prášky na spaní a ráno prášky proti spaní, přidat do toho nějakou vodku, nějaký drogy, tak že to není zdravej způsob života. On tohle údajně dělal, protože měl trému. Ale tu jsme měli všichni.

Crazy Boys, to je blázniví chlapci...

No jasně, Blázniví klucí, ten název jsem vymyslel v šatně v Merkuru, protože tam přišli nějaký komunistický oficiálové přes kulturu, že jako každá skupina musí mít jméno. My jsme do tý doby žádný neměli, tak já řekl Crazy Boys a byli spokojený.

Co patřilo k vašim největším hitům?

Bezesporu Kansas City. Já jsem to dělal jako medley se skladbou Hey, hey, hey, a to hej hej hej řval vždycky celej sál, protože i ty lidi, kteří neuměli anglicky, tomuhle rozuměli a byli schopný to zpívat nebo křičet.

Říkal jsi medley, co to je?

Spojení více songů dohromady. Že se hraje chvilku Kansas City, pak třeba refrén z Hey, hey, hey a do toho se pak může dát i něco jinýho.

Jakej byl tvůj další muzikantskej osud?

V 61. jsem šel na vojnu, s Crazy Boys jsem pak už jenom hostoval.

Ty jsi vystupoval jako zpěvák?

Jako zpěvák. Ale Miki postupem času přebíral tu kapelu, repertoár, zpíval víc a víc, až se dá říct, že byl v Crazy Boys sólovým zpěvákem. To táhnul asi do roku '63, kdy odešel do Olympicu. Tam se stáhla ta elita. Crazy Boys pak skončili.

Trochu odbočím - jak hodnotíš Jandovo účinkování za komunistů?

Za komunistů kdy?

V 70. letech, za normalizace.

Já těžko budu hodnotit účinkování kohokoliv v tý době, protože já jsem tady už nebyl a nevím, co kdo dělal. Já jsem v 68. utekl, měsíc po tom, co přišli Rusové. Normalizace to je pro mě jen slovo, který jsem slyšel. Dovedu si asi tak představit, co znamenalo, protože jsem pod komunismem žil dvacet let. Můj otec říkal, že je dobrý prostudovat si svý nepřátele. Prostuduj si komunismus, ty chlapy, co hlásaj, chtěj a dělaj, abys je dobře znal a mohl se podle toho zařídit. To je docela dobrý. Protože plno lidí tady kecá kdejaký nesmysly a v životě třeba nečetli Marxe nebo Lenina. Dokonce i tihleti pánové byli cenzurovaný samotnejma komunistama, v týhle zemi málokdo četl třeba nezcenzurovanej Kapitál. Ale hlavně že kecaj o nějakým socialismu nebo komunismu.

A jak ses měl v emigraci?

Já jsem se měl skvěle, i když to samozřejmě není tak úplně lehká věc zvednout se a opustit místo, kde se člověk narodil a prožil dětství a jít někam pryč, ale to mi obtíže nedělalo.

Jak ses v cizině živil?

Všeličíms, od práce v továrně až po stavební firmu a nakonec nahrávací studio a hudbu.

Co jste nahrávali?

Nahrávali jsme převážně australský skupiny, i když ne nějaký ty špičkový, ale dobrý nebo i skvělý desky, nejúspěšnější naše deska měla třeba prodej deset tisíc.

A kde tě uvidíme nyní?

Já, když jsem sem začal od 93. jezdit, lítat, tak jsem se i pak zapojil do toho hudebního dění, samozřejmě pořád na poli rock'n rollu, blues a těch spřátelenejch žánrů. Hostuju u Pavla Sedláčka v Cadillac's, s Petrem Kaplanem, Chrastinou a Růžkem v Mefistu, taky s Pepou Pilařem v Classic Rock'n roll bandu, dokonce i s různejma mladejma kapelama, který hrajou rock'n roll, jako třeba Breakers, a někdy i s dalšíma, s Profesorama jsem vystoupil asi dvakrát na Opatově, to jsou taky mladý kluci, který víc hrajou třeba Beatles, ale i Beatles zpívali všechny možný rock'n rollový hity. A teď jsem dokonce zašel tak daleko, že jsem si založil svoji vlastní kapelu, která se jmenuje Crazy Band.

Co hrajete?

No hrajem zase rock'n roll, rockabilly, rhytm and blues, blues, protože jsme tam dva zpěváci, já a "Frankie" Franta Trier, kterej je bejvalej frontman skupiny Screwballs, která vznikla v 86. roce a byla považovaná za nejlepší rockabilly skupinu v Československu.

A kde jsi teď k nalezení?

V takovým malým baru, kterej se jmenuje Woodstock na Bělehradský ulici na Královskejch Vinohradech.

 

Ptal se Stenly Červinka.

 

(Tento rozhovor vyšel v měsíčníku Sorry 7. srpna 2006)


Kontakt

Lenka Rottová

Fotky

——————————