Jindřich Tockstein - kriminálník, šachista a milovník vodky*

    Rozhovoru přítomni: Jindřich Tockstein (J), Ivan Martin Jirous řečený Magor (M), Stanislav Červinka jr. (S)

 

    S: Jindro, vyšla ti teď v nakladatelství Česká Alternativa o. s. prvotina tvejch básniček Veselý smutek.

    J: Rýmovaček.

    S: Od kdy se věnuješ poezii?

    J: Celej život.

    S: Proč to vyšlo tak pozdě?

    J: To je otázka... - Možná, že jsme si špatně rozuměli, ono to nevyšlo oficiálně, aby to bylo pro lidi obecně, to vyšlo pro několik známejch a tak, jestli mě máš za básníka, spisovatele, tak to vůbec ne. Já si takhle čmárám celej život, teď si toho někdo všim, tak to prostě vydal.

    S: Jak k tomu došlo?

    J: Kdysi, není to tak dlouho, 10 let, jsem žil s takovou krásnou ženskou, ona pracuje někde ve Fortuně, tam dostali nějakou financi, aby s tím něco udělali, tak ji to napadlo, že mě zná, tak do toho investovala, asi to něco stálo... tak jsem jí dal pár čmáranic, tak to takhle vyšlo...

    S: A Jindro, čím se živíš jinak?

    J: Sedm osm let jsem plnej invalidní důchodce, nemám nárok na důchod, tak dostávám od státu - jsem oddělení "hmotná nouze" - životní minimum a z toho žiju.

    S: Kde žiješ?

    J: V lese. V lese hodně dlouho, dřív jsem cestoval podle známejch, ty chalupy, chaty v zimě neobejvali, tak mě tam v zimních měsících nechávali, teď jsem 6 let na jednom fleku v Praze v rokli, mám postavenej baráček z klád, pozor - ani z cementu, ani z cihly, ale z klád, pak 20 metrů po schodech dolů houby, příroda...

    S: Ruší tě tam někdo v tom baráčku?

    J: Ne, nikdo. Úplně sám. Jen kocoura tam mám.

    S: Za sedm let se ti nestalo, že by tě tam vyrušil nějaký cizinec nebo hajnej?

    J: To je na pozemku kámoše, on tam má samozřejmě barák, obrovskej, oplocenej, ale na tom pozemku co jsem já, to je soukromej pozemek, tam úřady nemůžou, tam na mě nemůže nikdo, ani policajt, ani národní výbor, protože to je jeho pozemek. Já jsem tam jakoby nájemník, ale nemůže na mě nikdo, a chovám se slušně, chodím tam do hospody.

    S: A jak se dá přežít dneska v ČR za těch 3000 korun z toho tvýho minima? 

    J: Taky se takhle občas ptám. Takový ty kolem Národní a tak, na ulicích, pro ty je to problém, pokud nemaj vařič, kastról, vodu, tak je to průser, to nejde, to se nepřežije, kdyby se posrali, ale já mám na čem vařit, mám kamna, mám baráček, mám vodu, takže ze 3 tisíc já vyjdu bohatě s litrem, a dva tisíce mi ještě zbejvaj. A jsem kuřák. Čili dva tisíce jakž takž a tisíc mám úplně navíc. To jsem ale já jenom, jo.

    M: Víš co, musíš mít to minimální zázemí, to znamená chaloupku nebo chatrč, ano, kde máš tu vodu.

    J: Tak ti to stačí.

    M: A máš kamarády, který když tě potkaj, já jsem žil taky jako homeless, několik let, ale musíš mít kamaráda, kterej když vidí, že seš na tom úplně v prdeli, tak ti řekne: Hele, tady máš na dvě piva! - a to je taky důležitý.

    J: To se ale musíš jinak zeptat, ty tři tisíce, pro mě, když mám vodu, sice nepitnou, hodně nepitnou, ale když mám v čem vařit, když mám kafe, tak je to úplně v pohodě, samozřejmě když budeš v hospodě nebo někde, tak to je hovno, to je na večer, ale jinak je to úplně, pozor, jinak je to úplně v pohodě. Řek jsem ti jasně, že když ti lidi nemaj v čem vařit, nemaj kastroly, nemaj to kde udělat, tak to je na tejden, nic víc - ale mně to stačí.

    S: Teda, na co se tě ještě zeptáme, sakryš? Zeptáme se na ten kriminál?

    M: Ptej se na kriminál a ptej se proč si uříz uši a ptej se na úplně vostro, von ti navostro odpoví. Nebo tě pošle do prdele.

    S: Jindro, ty jsi odseděl 14 let.

    J: Ne v kuse.

    S: Po částech. Pomáhaj ti tvoje zkušenosti z kriminálu teď přežít za tak nízký peníze v tom tvym baráčku?

    J: To si nemyslim, to vim, že určitě ne. Ňáká zkušenost z kriminálu, to je jenom bolest a na bolest jsem zvyklej.

    S: Co je to?

    J: Bolest. Duševní bolest. A že by mě to pomáhalo? To ne. Naopak, já se považuju za docela drsnýho pána.

    S: A můžu se tě teda zeptat, proč sis ufik ty uši?

    J: No je to trošku dlouho už ... S Čáslavákem, to je tak krásnej chlap, už umřel ...

    M: Ti pak doplnim, kdo to byl Jirka Čáslavák, nedávno jsme ho pohřbili.

    J: Tak jsme tam s holkama šli, ne na mejdan, ale z hospody, protože už svítalo, samozřejmě tam ňáký sousedi pak zavolali policajty - mě nic jinýho nenapadlo, se tam takhle dobejvali, že jménem zákona a že prokurátor a že to otevřou, tak jsem si zašel na záchod a to - jak se tomu vyhnout, všemu? - tak jsem si prostě uříz uši a vylez jsem. A ty policajti se div neposrali.

    S: A dostal jsi se kvůli tomu do kontaktu s psychiatrií?

    J: Kvůli tomu určitě ne, v kontaktu s psychiatrií jsem byl už dávno, od svejch 14-ti let, tohle bylo pozdějš. V blázinci jsem byl furt.

    M: Ono to bylo spíš moderní - tenkrát tam byl každej kvůli modrý knížce**) - ten Čáslavák, Mejla Hlavsa, to bylo ve Šlikovce, kde bydlel nahoře Čáslavák, dole Mejla Hlavsa.

    M: Stop - o Čáslavákovi - tam byly dva baráky úplně identický. Čáslavák bydlel v jednom z nich od malička, od narození. On šel jednou z hospody, od Slunců nebo od Zpěváčků, od Glaubiců, to je jedno celkem, trochu vožralej, nemoh otevřít klíčem vchod, tak se nasral, tak se nasral, si řikal, jsem tak vožralej, že ani klíčem neotevřu, tak vykop dveře, a vnik do svýho bytu do předsíně, to ho nasralo, že mu tam někdo přestavěl nábytek, že se praštil hlavou o skříň, kterou tam předtím neměl, tak vtrh do pokoje, tam ještě ke všemu ležel ňákej cizí chlap v posteli, tak ho Čáslavák začal bouchat, Čáslavák, to byl útlej frajer, takže ten frajer ho zmáčk pod krkem a zavolal policajty - von si splet baráky. Dvaadvacet let bydlíš v jednom baráku a pak tě pochopitelně nasere, že ti tam v posteli leží cizí kretén.

    S: Jindro, já jsem se tě chtěl zeptat ještě na jednu věc, Magor to určitě zase okomentuje, Vincent van Gogh si uříz jedno ucho a nedlouho na to se zastřelil puškou do prsou. Hrozí ti něco takovýho?

    J: Já nemám pušku. A navíc nemam ani odvahu. Podle mýho je to hrozná odvaha se zabít.

    S: Hrozná. Je, no.

    J: Několik milionů z těch co tady žijeme se chceme zabít, nebaví nás to, ale je to odvaha, zabít se, zkoušel jsem to mockrát, ale nejde to prostě, bojim se. A myslim, že nejsem sám.

    S: No tak klasická otázka - Jindro, co říkáš současné politické situaci?***)

    J: To opravdu sedne - tohle jestli ti vyjde tak klobouk dolů. Nasranej, nasranej, nasranej. Psychiatři mi říkaj - já jsem odkázanej na rádio - tak to neposlouchejte. Když to slyším řvu, řvu, řvu! Můj politický pohled ... já jsem vyrůstal za takovýho toho režimu, komunisti ... a dneska bych řek: komunisti, demokratové, kapitalisti, je to všechno jedna verbež ta politika, nic víc. Není to život, vůbec ne. Narodíš se, vypadneš z tý kundy, a seš nalinkovanej, všude jen ohrady, nic víc. To je můj názor na politiku. Ať jdou všichni do prdele.

 

   Stenly Červinka

(vyšlo: 4. května 2009 v měsíčníku Sorry)

 

Poznámka autora:

*charakteristika dle Martina Jirouse v Divadelních novinách

Poznámky webmastera:

**) pro nepamětníky: modrá knížka byl v podstatně úřední doklad, který vás zprošťoval povinnosti jít na vojnu, a to ze zdravotních důvodů. Chodilo se kvůli tomu opakovaně k různým komisím. Podmínky pro získání modré knížky byly v podstatě srovnatelné s podmínkami pro získání invalidního důchodu.

***) rozhovor vznikl v době, kdy Paroubkova strana potopila vládu uprostřed evropského předsednictví


Kontakt

Lenka Rottová

Jindřich Tockstein:

Smysl

 

před zrcadlem v pokoji

holila se smrt

a můj život v závoji

před ní sirkou škrt

asi jí to zaskočilo

upustila břitvu

ze mně všechno vyskočilo

nemusím na pitvu

chvilku eště budu dejchat

ten smrad živejch těl

jako vždycky jenom kejchat

naznačovat, že bych chtěl

ale co

to se nikdy nikdo nedoví